Městské legendy 2. část - Černooké děti a prokleté obrazy plačících chlapců

Černooké děti

Mluví se o nich od 90. let. Mají se podobat dětem od 6 do 16 let a jejich kůže je bílá a oči černé jako noc. Tam kde jsou šíří strach a teror. Někdo říká, že to jsou ztracené duše dětí a někdo zase, že to jsou vyslanci pekla. Verzí je mnoho, ale jak je to s touto historkou ve skutečnosti?

Někteří lidé (převážně bulvár) uvádí, že první zmínky o černookých dětech sahají až do 80. let. První potvrzené zmínky však pocházejí až z let devadesátých, kdy se po internetu začaly šířit zvěsti o setkáních s těmito dětmi.

Blogger Brian Bethel na fóru lovců duchů roku 1998 tvrdil, že v roce 1996 měl on sám osobně čest se setkat s dvěmi těmito dětmi. Prý se s ním chtěly svézt a navzdory tomu, že vypadaly celkem normálně, z nich měl iracionální strach. Nakonec si všiml černých očí a to, spolu s tím, že děti byly čím dál tím agresivnější a chtěli se do auta dostat i násilím, ho donutilo rychle odjet.

Po tomto prohlášení, zprávy o setkáních s černookými dětmi začaly raketově stoupat. Důkazy však nikdo neměl.

Většina historek se odehrávala v noci nebo za bouře, takže to lze vysvětlit optickým klamem.

A. Milhorn, vyšetřovatel paranormálních aktivit, nabízí jednoduché vysvětlení. Tím, že se historky o černookých dětech tak rapidně rozšířily, se lidé upnuli na znaky, které je vystihují a začali si tato setkání vsugerovávat. Vzhledem k tomu, že většina setkání byla za bouře či v noci, není to zas tak nevysvětlitelné.

Také je tu možnost černých kontaktních čoček pokrývajících celé oko. Tyto čočky skutečně existují a tak by pro případné vtipálky nebyl žádný problém si je pořídit a někoho vystrašit.

Vzhledem k tomu, že neexistují žádné důkazy či věrohodné fotky a historky o nich se šířily většinou v běžné řeči nebo na internetu, myslím, že existence černookých dětí je nepravděpodobná. Tuhle „záhadu“ také podporují různí věštci či média (myslím tím teď ty lidi, kteří tvrdí, že dokáži kontaktovat mrtvé), nicméně ani oni nemají žádné důkazy. Můžeme se spoléhat pouze na mluvené slovo.

Za mě je to typická městská legenda, která s pravdou nemá moc společného.

Prokleté obrazy plačících chlapců

V 80. letech v Anglii se mnoho Britů rozhodlo ztrhat ze svých zdí obrazy plačících chlapců a další podobné obrazy. Věřili totiž, že jsou tyto obrazy prokleté. Proč?

V roce 1985 vyšel v novinách článek o páru, jejichž dům vyhořel, ale jediná věc, která údajně zůstala netknutá, byl onen obraz plačícího chlapce.

V článku se dále psalo, že jeden hasič mluvil o dalších požárech, kde se objevil stejný obraz a pokaždé byl relativně netknutý. Hasič sám sice neřekl, že je obraz prokletý, ale noviny si to upravily po svém.

Potom do novin začala volat spousta vyděšených čtenářů a někteří z nich tvrdili, že se jim stalo to samé nebo, že se jim po koupi obrazu stalo nějaké neštěstí.

Poté začal mezi lidmi kolovat příběh o španělském chlapci Donu Bonilovi, který údajně všude, kde byl, způsoboval požáry. Nakonec prý jednoho dne policie našla shořelé auto a neznámé ohořelé tělo v něm. Na řidičáku bylo napsáno jméno Don Bonilo.

Tenhle příběh samozřejmě není potvrzený a pravděpodobně se nikdy nestal.

Od doby, co vešla celá věc do povědomí, se zprávy o neštěstích způsobených tímto obrazem stávali čím dál tím víc častější.

Lidé panikařili a snažili se obrazů zbavit.

Jeden muž ho prý našel v domě, poté, co jeho matka zemřela a chtěl se ho zbavit, protože jeho přítelkyně by nedokázala žít v domě, kde ten obraz je.

V roce 2010 byl proveden experiment, kdy jeden z těchto obrazů zapálili, a zjistilo se, že obraz nehoří moc dobře a vlastně po chvíli přestal hořet, což leccos vysvětluje. I když v žáru požáru nevím ,jestli by to ten obraz vydržel. Ale prý obrazy při požáru spadly na zem, tudíž mohli mít ještě větší ochranu.

Obraz namaloval italský umělec Bruno Amadio, ale lidé se chtěli zbavit obrazů i od Anny Zinkeisen, jenž byly podobné a měli také způsobovat nehody.

Problém s těmi obrazy byl (hlavně s těmi od Amadia), že byly v Británii velmi rozšířené tudíž není zase tak divné, že se nacházeli u mnoha lidí, jenž vyhořeli nebo se jim stalo něco špatného.Ta jejich netknutost při požáru je sice zvláštní, ale vhledem k zmíněnému pokusu a tomu, že údajně v mnoha případech se prý obraz chránil také tím, že dopadl namalovanou stranou na zem (ne u všech případů), si myslím, že hledat v tom kletbu asi není třeba, i když je to celé zvláštní. Většina majitelů obrazů si však na nic nestěžuje nebo alespoň jsem nenašel nic o tom, že by ano.

Tady si můžete přečíst: Městské legendy 1. část

Co si o tom myslíte vy?